Tak co bude

Zemská kůra je prý děravá jak ementál. Protínají ji tisíce kilometrů dlouhé tunely vedoucí do nám neznámého podzemního světa obydleného inteligentními bytostmi.

Anglický speleolog Jim Birchall se v roce 1996 vydal do Mongolska, aby prozkoumal zdejší jeskyně. Ačkoliv ještě v roce 1992 prý panovalo přesvědčení, že v Mongolsku jeskyně nejsou, a obzvlášť ne v poušti Gobi, jeho tým navštívil sedm různých jeskyní. Z toho co viděli a prolezli, nabyl přesvědčení, že pod Gobi kdysi naopak existoval rozsáhlý podzemní systém. Zbytky této podzemní říše jsou ještě dnes přístupné z náhodných kolmých šachet v poušti nebo starých, opuštěných dolů. Nalézt ale tyto dnešní vstupy je nesmírně obtížné.

Zelený přísvit
Přesně totéž tvrdí stará legenda o podzemní říši Aghartě, které dnes málokdo věří. Legendu přivezli do Evropy z Asie počátkem 20. století cestovatelé Ferdinand Ossendowski a Nikolas Roerich. Je prý to obrovský systém podzemních chodeb a tunelů částečně přirozeného a částečně umělého původu rozkládající se pod Mongolskem a Tibetem. Není tam absolutní tma, jak bychom se mohli ze zkušenosti domnívat, ale podzemní prostory Agharty jsou prý osvětleny zvláštním nazelenalým světlem, které vyzařuje přímo ze stěn a stropů jeskyní. Je tam tedy možno žít bez instalace umělého osvětlení a mohou tam dokonce růst i rostliny. Původ tohoto světla nebyl objasněn, říká se však o něm, že ovlivňuje tok času. Obyvatelé Agharty jsou prý potomci velice staré civilizace, která se stáhla do podzemí po obrovské katastrofě, která v dávných dobách postihla naši Zemi. Ossendowski se dozvěděl od tehdejšího mongolského vládce, že to jsou mírumilovní a učení lidé vládnoucí vysokým stupněm magického umění. Podle některých dnešních badatelů jsou agharťané potomci velice staré civilizace ze zničené Atlantidy a Lemurie, možná návštěvníci z kosmu, kteří se uchýlili pod zemský povrch před mnoha tisíci lety. Všichni se ale shodují v tom, že tato neznámá rasa má obrovské znalosti a ovládá tajné síly. Agharťané dokážou například uvolnit vnitřní sílu "vril", ukrytou v každém člověku. Touto silou jsou prý poháněny i zvláštní létající stroje "vimanas", ve kterých v podzemí cestují. Stroje se občas objeví i na naší obloze, protože občasné kontakty s vybranými lidmi na povrchu Země jsou neustále udržovány. Létající talíře, které občas vzrušují veřejnost, k nám tedy možná nepřilétají z dalekého vesmíru, ale z hlubin naší Země.

Vstupní brány často ústí v propastech a jeskyních nebo dokonce ve sklepeních některých tibetských či mongolských klášterů. Jsou však pečlivě zamaskovány a střeženy, aby se tam nikdo nepovolaný nedostal.

Ossendowski jednu takovou jeskyni viděl. Ukázal mu ji u jezera Nogan Kul jeden starý Mongol, který ho na cestě doprovázel. Touto jeskyní se prý dostal do podzemní říše jakýsi zbloudilý sojotský lovec, a když se vrátil, vzrušeně vypravoval, co všechno tam viděl. Lamové mu ale vyřízli jazyk, aby mlčel a neprozradil velké tajemství.

Led zamyká přístup
Naše skupina luštitelů záhad se vydala do pouště Gobi vchody do Agharty hledat. Vezli jsme sebou motorové rogalo abychom mohli provádět leteckou archeologii nad ruinami pověstného tajemného kláštera Čojrin (Tuerin) s dosud nenalezeným a neprozkoumaným podzemním bludištěm snad vedoucím do Agharty. Nedaleko kláštera, uprostřed nekonečné mongolské pouště jsme objevili jeskyni Cagan Delyn Aguj vedoucí ze dna skalnaté propasti. Kdysi zde byl povrchový lom na fluorit. V roce 1955 v něm pracovali ruští političtí vězni a těžební jáma se propadla do neznámého jeskynního systému. Důl byl posléze opuštěn, ale Mongolové v okolí dodnes s primitivním nářadím kopou v zemi a dolují fluorit. Za týden nakopou deset tun a vydělají si tak tři sta dolarů.

O objevené jeskyni se zde vyprávějí různé pověsti. Vede z ní prý chodba sto dvacet kilometrů na západ kde ústí v jeskyni Šar chan aguj, průchod jeskyní občas zamrzne a tím se uzavře apod. Je to jeden ze vstupů do Agharty?

„Byli jsme ještě kluci a svítili jsme si tam jenom svíčkou,“ vyprávěl nám Mongol z nedaleké jurty. „Šli jsme hodně dlouho, ale pak jsme se začali bát a raději se vrátili. Ležely tam podivné kostry s velkými dlouhými lebkami.“
Jeho příběh nás povzbudil a zanedlouho jsme, vyzbrojeni baterkami, opatrně sestupovali po vratkých balvanech úžlabinou mezi kolmými stěnami na dno propasti k jícnu, otvírajícímu se do skalního masivu. Vedlo odtud několik chodeb. Ta po levé straně ústila do oblasti s ledovými útvary, zamrzlým jezírkem a stěnami pokrytými ledovými krystaly. Dalo se mezi nimi jen tak tak protáhnout. To je tedy ta ledová brána většinu roku zavřená. Bylo to nepochopitelné. Jen pár metrů odtud, venku, pražilo slunce do skal a teplota tam přesahovala třicet stupňů Celsia. Hlavní chodbou jsme se celkem bez obtíží dostali až k velké komoře, oddělené srázným kamenným valem. Po pár metrech jsme doklopýtali k průzračnému jezírku. Chodba pokračovala dál, ale občas se nepříjemně zúžila nebo jsme museli sestupovat po vratkých balvanech. Do stran vedla spousta odboček, ale všechny byly slepé. Zastavili jsme se ve vysoké komoře a Jirka stiskl vypínač silného reflektoru, který jsme si šetřili pro filmování. Dlouhý světelný kužel prořízl temnotu, obnažil stěny a klenby vystupující z neznáma a mizející v labyrintu navalených skalních bloků. Vysoko ve stěnách se černaly otvory vedoucí do dosud neprozkoumaných míst. Bez žebříku se tam ale člověk nedostal. Po dalších třiceti metrech se chodba zúžila a dál prolezl už jenom štíhlý Petr. I když průvan ukazoval, že chodba pokračuje do dalších prostor, po pár metrech skončil i on a musel se vrátit. Na obyvatele podzemního světa jsme tam tedy bohužel nenarazili, nenašli jsme ani jejich kostry. Stěny jeskyně však pokrývaly nádherné fialové a tmavě zelené krystaly fluoritu. Tento nerost je fluorescent a může ve tmě zářit. Není to klíč ke zprávám o tajemném osvětlení podzemní říše?

Vchody jsou po celém světě
Americká společnost Holow Earth Society, o které se šeptá, že spolupracuje s tajnou službou CIA, vytvořila mapu, na níž je vyznačeno 52 vchodů do zemských hlubin. Nejsou jenom v Gobi, ale nacházejí se na všech kontinentech. Obydlené podzemní prostory jsou prý pod celým zemským povrchem.

V Austrálii hledali vstupy do podzemí spolupracovníci společnosti Hollow Earth Society James Stark a Trevor Marshal. Uprostřed nehostinné pouště Nullarbor objevili v jedné strži podivný kráter, ze kterého se v noci slabě ozýval bzučivý zvuk, připomínající hluk ventilátoru či nějakých těžkých strojů. Příští den odkryli šachtu, vedoucí do jeskyně plné kostí a fosílií obrovských pravěkých klokanů. Odtud pokračoval šikmo dolů dlouhý tunel s naprosto hladkými stěnami, pokrytými drobnými flíčky jakési zeleně fosforeskující látky. Když jejich oči uvykly tmě, mohli opatrně kráčet tunelem bezesvětla. Přesto však výzkumníci rozsvítili své silné acetylenové lampy. Asi po pěti kilometrech chůze se dostali do obrovského dómu, jehož rozměry nedokázali ani odhadnout, neboť stěny i strop se ztrácely daleko ve tmě, kam jejich svítilny vůbec nedosvítily. Tam ale jejich výprava bohužel také skončila. Z nitra země se totiž znovu ozval vzdálený bzučivý zvuk a vzápětí nato se ve světle jejich lamp objevil živý ještěr, připomínající varana, avšak metr a půl vysoký a dvakrát tak dlouhý jako jejich džíp, čekající venku. Není divu, že dostali strach a raději se vrátili. Příští noc zahlédli na obloze nad kráterem jasné světlo, prudce stoupající vzhůru. Bylo to UFO nebo jenom helikoptéra? A nebyl ten podivný ještěr v podzemí holografická projekce, vysílaná neznámými obyvateli zemského nitra, aby výzkumníky zastrašili a zabránili jim v další cestě? Tyto otázky zůstaly nezodpovězeny, neboť další, lépe vybavená expedice už ono místo s kráterem nenašla.


Podzemí a létající talíře

Když se svět dozvěděl o existenci létajících talířů, byly bezprostředně spojeny s legendami o podsvětí.

Enrique José de Souza, prezident Brazilské Teosofické společnosti, začal šířit, že podzemní říše se nazývá Agharta, a Šambhala – je jeho hlavní město.

"Létající talíře" - to jsou koráby Agharty, které vylétají z otvorů na severním a jižním pólu. Jeden z učedníků de Souzy, O. Chyudgin, napsal knihu "Létající talíře: z podzemního světa na nebesa" (1957).

Walter Siegmeister (1901-1965) věnoval "podzemním UFO" několik brožur, napsaných pod pseudonymem Raymond Bernard. V jedné z nich čteme: "Rus, sloužící v ruské armádě řekl, že jedna jednotka vešla do Lhasy, hlavního města Tibetu, a tam pobyla nějaký čas.



Seznámil se tam s tajnou společností tibetských vegetariánů, kteří pravidelně létali létajícím talířem uvnitř duté Země otvorem na severním pólu, a viděl i talíře, provádějící takové lety.

Řekl, že konečným cílem tibetských lámů a jogínů je připravit svá těla tak, aby je bylo možno vzít na létající talíř a aby byli přijati uvnitř Země, kde obyvatelstvo převážně tvoří tibetští lámové a jogíni z Východu.

Žije tam jen velmi málo lidí ze Západu, protože jsou příliš svázáni k věcem tohoto světa, a lámové a jogíni chtějí uniknout z tohoto světa, aby se ocitli v mnohem lepším světě uvnitř duté Země...

Talíře jsou vyrobeny z vyleštěného niklu, v noci třpytícího se kovu. Obyvatelé podzemí ovládají různé energie, silnější než jaderné energie, které řídí jejich létající talíře. Používají tuto vyšší energii (pro kterou začal používat termín "Vril" od Bulver-Lyttona) a to samozřejmě pouze pro mírové účely.

Je tam jedna vláda, jeden národ, nejsou rozděleni jako my na povrchu na válčící národy. Tomu napomáhá i to, že všichni mluví stejným jazykem. Předešli nás ve všem. Žijí bez náboženství v našem chápání tohoto slova, dodržují zákony přírody, věří, že je lepší, než věřit v náboženství, s jeho nadpřirozenými bohy a spasiteli jako my a zároveň denně porušovat zákony přírody - jíst maso, mít sex, a tak dále. Tito lidé v podzemí jsou vegetariáni, a všichni žijí v dokonalé čistotě. Je sice nejasné, jak "vnitřní svět", nezanikl, když se jeho obyvatelé vzdali sexu. Možná, že přešli na dělení nebo klonování?

Po stopách Waltera Siegmeistera šel instalatér Cyril Hoskins, známější pod pseudonymem Lobsang Rampa (1910–1981). Napsal, že před mnoha tisíci lety se začala zemská kůra chvět, nastala změna klimatu. To přinutilo kmeny opustit chladné oblasti.

Jeden kmen asi před 25.000 lety dosáhl severního pólu. Oni šli a šli, až zjistili, že slunce vždy visí nad jejich hlavami, nikdy neklesá ani nestoupá. Pak si uvědomili, že jsou uvnitř duté Země a slunce v jeho středu je nějaký přírodní energetický fenomén.

Hoskins tvrdil, že v Tibetu jsou hluboké tunely, přes které může zasvěcenec projít do středu Země a setkat se s představiteli vnitřní civilizace. Takových tunelů je na Zemi mnoho. Ale jen nemnozí ví o existenci tunelů pod egyptskými pyramidami, některých částech Jižní Ameriky, v poušti Gobi.

Všechny tyto pyramidy jsou napojeny na vnitřní svět. Používají se jako majáky, k vysílání signálů do vesmíru pro létající talíře. Většina UFO se objevují z vnitřního světa: jsou znepokojeni z provádění jaderných výbuchů na povrchu Země.

Příliš velké exploze mohou způsobit škody na zemské kůře, a ni se snaží kontrolovat provádění atomového výzkumu v našem světě. V časopiseckém článku v říjnu 1959 Siegmeister popisoval jedno ze setkání „amerických vědců" s podzemními obyvateli:

"Vyšli jsme z domova v 5 hodin ráno, namířili jsme si to k tunelu na vrcholu hory, a dosáhli jsme ho ve tři hodiny. Unaveni jsme zastavili u vchodu do tunelu. Tři dny jsme pak šli tunelem, a jen odhadovali čas a nevěděli, zda je den či noc. Šli jsme spát v 10 hodin v noci, probudili jsme se ve tři hodiny ráno a šli dál.

Třetí den tunel začal mírně klesat. Na všech stranách byl dlážděn kamennými bloky. V noci třetího dne šel tunel náhle vyústil do obrovského prostoru, nad kterým bylo něco jako zářící obloha, která ozařovala vše kolem žlutým světlem, jako ve dne.

Viděli jsme město s mnoha domy a s lidmi uvnitř. Byli to trpaslíci s dlouhými bílými vousy a dlouhými vlasy. A byly tam i ženy a děti, slyšeli jsme jejich křik. Třetí osoba expedice byla vyděšená, a tak jsme se museli vrátit."

Eric Norman ve své knize "Podzemní obyvatelé" (1969) cituje jednoho ze svých dopisovatelů, který popsal starověké podzemní tunely pod Andami:

"Nyní jsem přesvědčen, že Země je prostoupena jako úl sítí tunelů, které přechází pod kontinenty a oceány, spojující podzemní města vnitřního světa... Existuje mnoho příběhů o obrovském tunelu, nazvaný "Incká silnice“, jejíž vchod se nachází někde v Peru. Vede na jih více než 1000 kilometrů. Další vchod se nachází v poušti Atacama v Chile. Tunel přechází pod Cuzco, legendárním hlavním městě Peru. Je tu ještě další, menší, velmi dobře skrytý vchod do tunelu v horách v blízkosti Machu Picchu, hlavního města prvního a posledního vládce Inků...

Je to největší z tunelů, který spojuje všechny kontinenty. Kromě vstupů v Jižní Americe jsou vstupy ve Spojených státech a v Britské Kolumbii (Kanadě)... je spojen s Tibetem a ještě jedním z vchodů ve Střední Asii. Věřím, že africký vchod je v pohoří Atlas..."

V roce 1991, okultní časopis "Inner Light" („Vnitřní světlo“), uvedl "rozhovor" s Shahrúl, obyvatelkou podzemního města Telos, které se nachází pod městem Shasta. Řekla, že Agartha se skládá z více než sta podzemních měst, které jsou vzájemně propojeny sítí podzemních tunelů a vlaků, které jezdí rychlostí 3000 mil za hodinu.

Lodě z podzemního světa lze snadno rozlišit: mají tvar disku nebo doutníku bez výstupků. Kosmické lodě ve tvaru bumerangu nebo trojúhelníku nepatří Aghartě, ale zlým mimozemšťanům.

Na vrcholu této pyramidy výmyslů stojí Ernst Muldašev, který tvrdí, že "projevem technologie Šambhaly a Agharty jsou podle našeho názoru všem známé UFO - létající talíře ...

Stavba a základny UFO jsou pod zemí v Šambhale a Aghartě a východ na povrch země a vstup do podzemí se děje cestou dematerializace UFO ... Možná, že vstup do Šambhaly existuje, ale to zřejmě nebude hrát rozhodující roli - schopnost dematerializace a materializace znamená, že se lze plně obejít bez vchodu do podzemního úkrytu.

mmm...

"Měl jsem zrovna noční jako dozorčí útvaru. Vydal jsem se na pravidelnou noční obchůzku areálu a rot co tam byly. Přišel jsem na patro a dozorčí roty nikde. Říkal jsem si, že se zas někde fláká. Šel jsem tedy po patře s tím, že ho někde snad potkám nebo načapám jak spí. Jdu po chodbě dál. Bylo tlumené světlo a klid. Byl slyšet jen dupot a skřípot mých podrážek od kanad. V tom do toho začal ještě další zvuk. Ze začátku jsem nevěděl, kam nebo k čemu bych ten zvuk zařadil. Prostě mi tam nějak neseděl. To cvakání... pořád se opakující. Koukám a poslouchám a stále na nic nepřicházím.

Jdu dál a s každým mým krokem se to stále zesiluje a zesiluje. Přišel jsem na konec chodby, zahnul za roh a v tom jsem uviděl něco, co si do dneška nedokážu vysvětlit.

Seděl tam kluk, kterého jsem znal sotva podle vidění. Seděl schoulený s rukama kolem kolen a drkotal zubama. Pořád se klepal a opakoval stále dokola: "mniši, mniši", a na ten jeho vytřeštěný výraz nikdy nezapomenu. Jeho obličej byl samá vráska a vlasy měl úplně šedivé. Vypadal, jako kdyby mu bylo tak 50 a přitom mu bylo dvacet let.

Hned jsem zburcoval celou rotu a zavolal sanitku. Ta hned přijela, naložila si ho a pak nevím co se s ním stalo. Jestli dostal modrou nebo ho dali do blázince? Nevím.

To byla opravdu moje nejdelší noční služba v životě! Teď už vím, že kdysi naše bývalé kasárny, dnes hotel, byl vlastně mnišský klášter a hřbitov.
Mimochodem pod ním v katakombách je i slavná svítící chodba.

Jediné, co se mi podařilo zjistit bylo, že viděl zástup mnichů, kteří prošli skrz něj.
Od té doby věřím, že je něco mezi nebem a zemí." (kpufo)

Jak je zmíněno v jeho výpovědi, nacházelo se to na místě bývalého kostela a hřbitova. To je snad nejznámější záhada Jihlavy. Co se dělo za zdmi toho tajemného mnišského řádu, který měl očividně co dělat s tajemným výklenkem a svítící chodbou v podzemí?
Jsem přesvědčený, že je to s tím významně propojené. Na co ale mniši přišli, nebo čím se zabývali, se nejspíš tak snadno nedozvíme. Jisté je akorát to, že spatření mnichů bylo více a že v podzemí se také občas ozývá tajemná chrámová hudba a jsou tam vidět různé siluety neznámých postav.

V pozdemí rovněž také prováděli velké průzkumy nacisté, které tato tématika velmi zajímala.
Podle nějakých teorií se tam nachází vstup do podzemní říše Agharty a podle jiných brána do jiného časoprostoru.

Vyhodnocení svědectví:
Jelikož je jihlavské podzemí známé místo, kde se dějí anomální jevy, tak je velmi pravděpodobné, že se i uvedený příběh skutečně stal a dávám tomu 8/10 na stupnici pravděpodobnosti.